To všechno jsou jen slova, slova která přišla spolu s novými klíčky od vlastního bytu. Opravdu jsem napsala vlastního? Stále tomu nemohu uvěřit.
Vše jsem měla perfektně naplánované, jak je tedy možné, že mi hlava několikrát denně upozorní na jisté obavy?
První co mě zasáhlo byl smutek, smutek z nového a cizího prostředí. Chyběla mi má cesta, kterou jsem chodívala domů od základní školy. Chyběli mi lidé, které jsem běžně potkávala jen na milý pozdrav, chyběl mi park s výhledem na celé okolí. Chyběl mi můj domov.
Přišel strach, se kterým jsem trávila první večery. Vytratila se nebojácnost s odhodláním. Začala jsem o sobě pochybovat. Zvládnu to? Studovat zároveň pracovat, postarat se o teplou večeři mému milému, stíhat úklid?..
A teď?
V hlavě jsem si za těch pár dní udělala pořádek.
Své obavy jsem si promyslela, správně seřadila, tak abych je časem zapomněla.
Prsty na klávesnici, očima rychle čtu svůj text. Na tváři mám úsměv, užívám radosti. Teď přichází ty krásné chvíle, kdy sedím na nové pohovce, z které mám opravdu radost, na stole mi plápolá svíčka, po bytě se rozléhá zvuk klavíru od sousedů. V kuchyni hraje hudba, kde milý právě vaří večeři. Každý den si užívám výhled na barevný podzim. S hrnkem kafe koukám z okna a je mi neuvěřitelně krásně. S prvními pozdravy se poznávám s novými lidmi z našeho velkého paneláku. Objevuji nové kavárny v zapadlých uličkách...
Tyhle malé drobnůstky mě tak naplňují optimismem, že obavy už přestávám vnímat.
Užívám si každou chvíli a jsem jednoduše šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat