Joy

Ráno jsem se probudila dřív než mi zazvonil budík, nejspíše nedočkavostí ze dne, na který se netrpělivě těším už několik měsíců. Den kdy dostanu ten bezcenný papír a já si budu připadat opět na dva měsíce volná a bez starostí. Řekněme to tak obrazně, protože ať je škola nebo volno, pár starostí i tak každý máme. Ale v tomhle článku vůbec nechci být negativní, mám radost. Přesto si neuvědomuji ten základ. První, krásný (trochu deštivý) den prázdnin.



Všichni jsme se společně rychlostí blesku rozloučili a uháněli co nejrychleji od budovy, která nás celý rok "tejrá". Každý máme teď svoje vlastní volno, čas pro odpočinek a nabrání sil. Čekají mě nejkrásnější dny s mým milým. Dny pohody, sluníčka a zábavy.

Za pár dnů jedu s rodinou a přáteli jak jinak než do Chorvatska na týden, který si chci naplno užít. Je to moje poslední dovolená s rodiči, takové trochu malé rozloučení a tak jsem nedočkavá a už teď se obávám co všechnu si opět zapomenu vzít. Bohužel i to provází mé dovolené, někdy je to kartáček někdy něco důležitějšího, ale aby mi to zkazilo náladu? Vůbec, skoro všechny věci se dají i v jiných zemí dokoupit a tak si z toho nelámu hlavu.

Na další týdny už tady u nás mám naplánováno tolik akcí a výletů, a opravdu se budu snažit všechny si splnit. Moc vám toho nechci prozrazovat, o tom už budou v průběhu prázdnin samostatné články, ale z některých mám takovou obrovskou radost, že už to déle v sobě neudržím. Například jsem nedočkavá jako malé dítě až budu cestovat vlakem přes Prahu až do Kutné hory (doufejme že se tam dostanu a nenasednu na špatný vlak) za mojí milou. Těším se na večery, kdy hodiny a hodiny proflákáme jen klábosením. Těším se až mi ukáže svoje milované město. Těším se na ty dny, až zase budu s ní. Jen doufám, že se zvládnu znovu rozloučit a odcestovat zpátky do Plzně.